Diář vzorného studenta práv - Rande
Nevím proč, ale údělem většiny vzorných studentů je samota. Je to proti logice věci, neboť právě my chytří, zvláště pak já, by jsme měli být středem pozornosti dam. Bude to asi jejich nízkým inteligenčním potenciálem nebo nedosti vyvinutým mozkem, který se ještě pohybuje v prvopospolné společnosti, že ženy mají spíše raději urostlé svalnaté lovce, pro které práce hlavou znamená útok čelem, který stále považují za nejlepší vynález lidstva. Je mi teskno, když vidím, jak tito opičáci, kteří sotva opustili větve stromů, jsou obklopeni krásnými dívkami, které jim mačkají bicepsové svaly a nás, skutečné muže, kteří dosahují na zkouškách těch nejlepších výsledků, si ani nevšimnou, pokud zrovna nepotřebují vzorně napsané poznámky z přednášek.
Dalo by sed říci, že jsem si na tento stav samoty jaksi zvykl. Bylo proto pro mne velkým překvapením, když velmi krásná dívka za mnou přišla a zeptala se mě, zda-li bych někam s ní nezašel. Možná to byla vysoká hladina adrenalinu, že jsem nemohl vyslovit pár srozumitelných slov. Možná to byla tréma, která se mě snažila dotáhnout na záchodovou mísu, ale já se nedal a vykoktal jsem cosi, co by se dalo považovat za kladnou odpověď. Dala mi své číslo a řekla, že se jí mám ozvat. Nejlépe by se jí to hodilo ve středu večer. To se nehodilo mně, protože ve středu večer dávají Světla pasáže a já vždy sedávám u tohoto seriálu a zapisuji si do notýsku postřehy, které pak rozebírám a uveřejňuji na fakultním fóru. Je to náramná sranda. Seriál se sice odehrává v právnickém prostředí, ale pro skutečného a bystrého právníka, jakým budu já, je to výsměch. Nicméně jsem se svolil, že tedy ve středu večer někam zajdeme.
Poté, co odešla, dolehla na mě beznaděj. Kam jí vzít? Nebyl bych to však já, kdyby mě nenapadla(a to doslova) spásná myšlenka. V tu chvíli mě totiž oslovil urostlý svalnatý lovec, který nedávno slezl ze stromu. Poslechl jsem jeho výzvu, abych mu udělal místo, jinak mi udělá z brýlí kontaktní čočky. Posbíral jsem všechny střípky odvahy a zeptal se ho, kam bych měl vzíti holku a jako lichotku mu připomněl jeho úspěchy v této oblasti.
„Jak tě znám, Krhounku, jseš takovej nekňuba, že jí vezmeš do kina.“ Pošeptal mi a odsedl si na jiné místo. Proč mi říkal Krhounku? Jmenuji se Nový, Jakub Nový. Nicméně měl skutečně dobrý nápad. Vezmu jí do biografu...
I nastal den D. Upravil jsem si sako, které si beru na zvláštní příležitosti, utáhl kravata a lehce se pošplíchal pánskou voňavkou. Eva, jak se má potencionální přítelkyně jmenovala, nebyla moc z biografu nadšená, ale neprotestovala. Vybral jsem film, jenž nesl název Silent Hill, tedy Tichý Kopec, jak jsem si pohotově dle slovníku přeložil. Romantický název, určitě to bude dobrý snímek. Ze seznamu kin jsem vybral to, které sídlilo ve Slovanském domě, a tak s malým úsměvem pohladil struny dobrého vlastence.
Evě to náramně slušelo, škoda jen, že vzala sebou svou kamarádku. Ale co, ohromím je obě. Vystáli jsme frontu a já objednal tři lístky. Hrdě jsem položil na pult pěkně nažehlenou stokorunu a čekal, že mi ten přihlouplý prodavač(musel být přihlouplý, protože jinak by neprodával lístky do kina a raději by studoval) dá lístky. Nic.
„To si děláte srandu?“ zeptal se mě opatrně. Nejspíš si hlídal svou výslovnost před váženým hostem.
„Prosím?“ odpověděl jsem pohotově a gestem jsem mu dal jasně najevo, že já jsem pánem situace.
„Dáváte mi jen stovku.“
„Nemáte nazpátek? Drobnější nemám.“
„Ale jeden lístek stojí sto dvacet, takže dohromady to dělá tři stovky a šedesát k tomu.“
„Prosím? To je nějaké nedorozumnění. To máte tak drahé lístky?“
„Drahý? To taklhe stojí všude.“
Hlavou mi začali probíhat všechny možné žaloby a zákony, kterými by jsem mohl obhájit svá práva, ale na nic kloudného jsem nemohl přijít. Eva se zřejmě nechtěla hádat, a tak částku doplatila i přes můj protest. Inu co, budu mít celý život na to, abych jí to vrátil. Lístky jsme měli a mohli jsem vyrazit před plátno.
„Dáme si popcorn?“ zeptala se s nadějí v hlase její kamarádka.
„Myslíš praženou kukuřici?“ otázal jsem se já. „Můj názor je, že jídlo odvádí pozornost od filmu a člověk si pak neodnese tak kvalitní zážitek z díla.“
„Ne!“ prohlásila Eva rozhodně, zřejmě naštvaná hloupou otázkou její kamarádky.
Inu, nemám asi v krvi jednání se ženami, tak nastal druhý konflikt při hledání míst. Děvčata si sedla, aniž by se podívala jaké máme místa. Upozornil jsem je na to.
„Není to fuk? Stejně tu moc lidí nebude.“ Prohlásila Eva a z jejího hlasu jsem poznal, že se nehodlá podřídit. Respektoval jsem její přání, i když bylo v rozporu s mým přesvědčením.
„Na co máš ten blok?“ ozvala se hloupá kamarádka. Vysvětlil jsem jí, že si dělám z každého filmu poznámky. Eva se otočila ke své kamarádce a tiše jí řekla: „To je ale materiál, co?“ Začali se smáti. Nechápal jsem o čem mluví, asi o sedačkách, ale mně přišlo, že jsou z kvalitního materiálu.
Zápisky jsem si dělat nakonec nemohl, neboť mi zhasli. Film také nebyl to, co jsem čekal. Byl strašidelný. Horor. Nic tak krvavého jsem ještě neviděl. Nebylo tam skoro nic, co by mělo něco společného s realitou. Budu se muset doma podívat do slovníku na městečko Silent Hill. Určitě byl celý film jen výmysl. Děvčatům se asi také nelíbil, neboť většinu filmu ječely a schovávaly se za své bundy. Když jsem po filmu rozebírali reálie, zda-li je možné, že by se něco takového mohlo stát, ťukaly si na čelo. Jak neurčité gesto.
„Sedneme si ještě na kafe?“ Zaprosila Eva svým zvonivým hlasem. Měl jsem už obou děvčat pokrk. Mohl jsem sedět doma a pročítat si Ústavu, vypracovávat úlohy na semináře a dívat se na Světla pasáže. Místo toho jsem tady s dvěma nejhloupějšími stvořeními, které jsem mohl potkat a to jsem potkal už hodně hloupých lidí. Nicméně jsem někde četl, že člověk musí přinášet oběti, aby nebyl sám a já s kávou tedy souhlasil.
Neměl jsem už peníze, tak mě holky pozvaly. Já si však přísahal, že až budu dobrý právník, Evu zabezpečím, aby měla vše, co bude chtít. Většinu času jsem mlčel a díval se, jak se holky pošklebovaly a bavily se o nějakém svetru. Nakonec se Eva ke mně otočila. Ztuhnul jsem, neboť jsem tušil, nač se mně chce zeptat.
„Chtělka jsem se tě na něco zeptat.“ Tušil jsem to. „Ty chodíš na všechny přednášky, že jo?“
„Ano.“ Odpověděl jsem hrdě. Nejspíš si chtěla ověřit, zda-li je její budoucí manžel, já, řádný student.
„No, kdybych ti dávala třeba stovku na měsíc, dával bys mi každej měsíc výpisky?“ To mě naprosto zmátlo. Něco tady nehrálo.
„Ty si nepíšeš?“
„No, jaksi, já tam ani moc nechodim, skoro vůbec, jen na cvíča.“ Tak o tohle jí šlo. Byl jsem bláhový, když jsem si myslel, že chce se mnou založit rodinu a pářit se, tedy reprodukovat potomky.
„Ale studium je tvá hlavní povinnost. Přísahala si tak na imatrikulaci.“
„Cože?“
„Imatrikulační slib. Můžu ti jej dát přečíst, mám ho doma.“
„Cože? Ty ho máš doma.“
„Ano, čtu si jej vždy před spaním.“ To jí vyrazilo dech. Myslel jsem, že se mi vrhne kolem krku a bude se kát za to, že nechodí na přednášky. Neudělala to.
„Takže ne? Nechceš mi dávat výpisky?“
„Je to proti mému hlubokému přesvědčení. Student, který nechodí na přednášky nemá na fakultě co dělat.“
„Ty jsi vážně debil.“ Ani nevím jak, ale náhle jsem měl kávu na košili. Nejen pár kapech, ale celou i se lžičkou.
Ponaučil jsem se, že pokud za mnou příjde někdy nějaká dívka, není to kvuli tomu, že by chtěla ze mě udělat vzorného otce, ale proto, že chce poznámky z přednášek. To mě utvrdilo v přesvědčení, že právo na reprodukci mají jen primitivové obdařeni muskulaturou i na místě mozku. Já si budu muset zajistit partnerku, až budu dobrý právník. Protože když na mě vyleje nějaká žena kávu, zažaluji ji...
Mrchy
(Šampion, 2. 12. 2008 2:12)